Pád

2. dubna 2012 v 11:22 | Abigail |  Projekt vločka ;)
To jen, abyste si nemysleli, že jsem na vás zapomněla :) Nezapomněla, nebojte. Tady je úvod :)

Seděla na okraji obláčku a pozorovala ruch života na zemi. Jak zde, v oblacích, byli všichni spokojení, hráli si a spali ve vzdušných peřinách, ale ji to nijak neuspokojovalo. Nestačilo jí žít vedle sebe a jen se dívat na život pod sebou, kde lidé žili doopravdy, prožívali lásku, štěstí ale také neštěstí, bolest a žal. Ignorovala špatné vlastnosti, nevyhledávala je. Zaměřovala se na krásné věci. Byla smutnou optimistkou.

"Copak se děje, děvče?" ozval se hlas těsně za jejími zády. Neslyšela ho přicházet a polekaně sebou cukla. Instinktivně se snažila od něj odtáhnout.

"Vylekal jsi mě." zasmál se, byl to upřímný smích starce, který už zažil vše. Na Zemi ho nazývali Bohem, Tvůrcem a jinými názvy, ale nikdo si neuvědomil, že by mohl být lidštější než kdy očekávali.

"Přijdou ti zajímaví?" zeptal se shlédl na Zem.

"Nejsou dokonalí, mělo by mě to děsit, ale přijde mi to přitažlivé," připustí. "Snaží se o dokonalost přiblížení k Bohu, andělům." Poslední slovo řekla až opovržlivě. Díval se na ni a přemýšlel, jak se k něčemu takovému dopracovala malá chladná vločka, jejímž úkolem bylo padnout, zemřít a vrátit se zpět, aby tento úkol prováděla neustále dokola, v podstatě byla nesmrtelnou.

"Už jsi se byla tam dole podívat?" zavrtěla hlavou. "Proč? Už dávno jsi měla být několikrát tam a zpátky." Jeho oči ji překvapeně sledovali. Nikdy se nestalo, aby vločka měla svůj názor, myšlení. Vždy byly rozverné, veselé a neposedné.

"Zřejmě nějaká chyba." zamumlal si do bílých vousů tiše, ale ne dostatečně.

"Nejsem chybná," ozvala se dotčeně, "jen jsem nikdy neměla potřebu umřít. Bojím se roztát." Připustila s pohledem upřeným na své ruce. "Jsem jiná?" Pohlédla mu do tváře a on se snažil naleznout odlišnosti. Po chvíli odvrátila obličej, snad aby zakryla rozpaky z jeho mlčení. Jemně se dotknul dvěma prsty její brady a otočil si k sobě její smutnou tvář, stále seděla na obláčku a nyní měla zvrácenou hlavu vysoko.

"Ano, možná jsi jiná." Odpověděl Bůh téměř zvesela a pomohl jí na nohy. "Co právě cítíš? Cítíš něco?" Podívala se na něj jako kdyby položil otázku na kterou není potřeba odpovědi.
"Jistěže něco cítím, já -" snažila si uvědomit, co vídá, co právě prožívá, "- jsem smutná?" Spokojeně se na ni díval, a ona najednou měla pocit jako by uvnitř sebe měla horký uhlík, jako by ji její štěstí hřálo uvnitř. Přemýšlela, co dělají lidé na Zemi a vzpomněla si, nadšeně ho objala, zůstal stát nezúčastněně a po chvíli ho ona sama pustila.

"Omlouvám se, jen jsem…" odstoupila od něj a rozpačitě si skousla ret.

"Vážně jsi jiná, a já ti dám možnost vyzkoušet si jejich život," v očích jí tančily nadšené jiskřičky. "Ale dej si pozor, stále jsi vločkou." Lusknul prsty a najednou ztratila pevnou půdu pod noha a začala padat do neznáma. Vykřikla.

"Zavři oči." Uslyšela hlas svého stvořitele a pevně stiskla víčka, strach jakoby jí vzal vzduch z plic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | Web | 2. dubna 2012 v 22:16 | Reagovat

Ten začátek bez úprav? A pokračování - jak jsi pokročila?

2 Abigail Abigail | Web | 2. dubna 2012 v 22:24 | Reagovat

[1]: Trošku jsem to poopravila - a no snažím se vymyslet pokračování :D Hlavně, že už mám dva konce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.